Uplynulo 20 let od ničivých povodní

Pondělí, 24. červenec 2017

V červenci roku 1997 propukly na Moravě ničivé povodně, které se velmi vážně dotkly i našeho podniku. Psal se 6. červenec 1997, asi hodinu před hlavní povodňovou vlnou bylo z megafonu obyvatelům opavské části Kateřinek oznámeno, že se mají připravit na velkou vodu. Taková byla přesně před 20 lety realita v Opavě, v okolí koryta řeky Opava, kde se nachází sídlo společnosti ARAKO, ale také největší opavské sídliště. Voda tehdy zaplavila celý závod a nenávratně zničila mnoho strojů, ARAKO zůstalo zcela odříznuto od okolního světa.

Záchranářům chyběly zkušenosti s krocením ničivého přírodního živlu, a tak nebyl nikdo připraven. Kromě mnoha obyvatel překvapila velká voda také zaměstnance firmy ARAKO, kteří – pokud urychleně neopustili práci – zůstali uvězněni v podniku. Když se voda vylila z koryta, šlo všechno ráz naráz. Snad během hodiny se hladina vyšplhala téměř do metrové výšky a poté ještě stoupala. Přes noc byli nuceni zaměstnanci zůstat ve firmě bez jídla a bez elektřiny.

Konstruktér Kamil Salzmann vzpomíná: „Zůstali jsme v prvním patře naší firmy s výhledem na cestu, která se měnila v divokou řeku a unášela vše, co jí stálo v cestě, včetně automobilů. Hladina vody se rychle zvedala a cca 20 lidí včetně mne muselo v budově firmy zůstat přes noc. Abychom našli nějaké potraviny, snažili jsme se dostat do zaplaveného přízemí, pak ale někdo z vedlejší budovy nám po nataženém vlasci poslal rohlíky, takže jsme úplně hlady nezůstali. Až druhý den nás zachránil dobrovolník, který objížděl zatopené ulice na svém kajaku. Kateřinky tenkrát povodeň totálně oddělila od zbytku světa a v některých místních firmách a domácnostech byly napsány opravdu neuvěřitelné příběhy.“

O povodni se také nejvíce hovořilo při setkání veteránů v loňském roce. Pan Václav Holoubek, který se pro Minervu (předchůdce podniku ARAKO) vyučil, do podniku nastoupil v roce 1959 a strávil zde celý svůj pracovní život, vyprávěl: „V pondělí začala povodeň. Během několika hodin voda dosáhla do výšky dvou metrů a celá výroba se ocitla pod vodou. Někteří zaměstnanci z kanceláří v patře dokonce nestihli odejít a museli v práci přenocovat. Do podniku jsme se dostali až ve středu, kdy jsem jako první otevíral dveře výroby. Bylo to hrozné – všude bláto, zaplavené motory strojů! Vrhli jsme se na úklid, všichni zaměstnanci pomáhali tam, kde bylo třeba. I když tehdy obnovení výroby nebylo jisté, díky týmové práci a společnému cíli se to podařilo. Byla postavena zbrusu nová hala a nakonec se výroba rozjela v moderním podniku ARAKO.“

Zdeněk Chovanec, bývalý konstruktér a specialista pro JE, autor řady státních norem ČSN (obdoba GOST), který nastoupil do armaturky ARAKO v roce 1981, říká: „Firmu velká povodeň v roce 1997 téměř zlikvidovala – zničila v podstatě celý závod. Při několikaměsíční přestávce ve výrobě ale byla postavena zbrusu nová výrobní hala, v níž ARAKO sídlí dodnes. Všechny původní budovy společnosti byly následně rozprodány. Byla to velmi hektická doba, kdy zaměstnanci pomáhali všude, kde bylo třeba. I když měli stejně zničené své vlastní domovy. To byl i můj případ, nejprve jsem zachraňoval svůj dům, potom firmu. Nakonec se rozjela výroba v novém a velmi moderním podniku ARAKO. Ale ztráty byly velké a tak z každého útvaru byl někdo propuštěn, a to v několika etapách. Nakonec se podnik konsolidoval na zhruba 200 zaměstnancích, pro které to znamenalo několikrát zvednout produktivitu práce, neboť po čase podávali stejný výkon jako kdysi 1000 zaměstnanců. Jaderná energetika se také vracela, Temelín byl dostavěn, ale připravovala se dostavba slovenských Mochovců. Začali jsme dodávat do Indie a jaderných elektráren po celém světě.

V nově otevřeném závodě na Hviezdoslavově ulici sídlí ARAKO dodnes. Hrdě se hlásí k tradici výroby armatur v opavském závodě a svým zaměstnancům vděčí za jejich přínos do rozvoje podniku. ARAKO dodnes těží z těchto základů.

Pro informaci:
Dne 5. 7. 1997 začaly intenzivní a vytrvalé trvalé vodní srážky, které způsobily obrovské povodně. Kromě našeho území byla postižena i rozsáhlá území Polska, Slovenska i Rakouska. Nejničivější škody voda napáchala ve východních Čechách, na celé Moravě a ve Slezsku. Byly kompletně zaplaveny rozsáhlé oblasti lesů i zemědělské půdy, ochromena veškerá silniční i železniční doprava.

Povodně si vyžádaly 50 lidských životů a rozsáhlé materiální škody – bylo zničeno přes 2 tis. domů, skoro 6 tis. dalších bylo dlouhodobě neobyvatelných, 18 tis. bylo poškozeno. Dále bylo podemleto množství komunikací, strženo 26 mostů. Škody dosáhly celkové výše 63 miliard korun. Postižena byla i velká města jako Opava, Ostrava, Olomouc, Přerov, Otrokovice a další, obec Troubky na soutoku Moravy a Bečvy byla úplně srovnána se zemí.

Povodeň přes obrovské materiální ztráty prokázala, že v případě nutnosti se umíme jako národ semknout. Na Moravu z Čech proudila od běžných občanů dobrovolná materiální pomoc, na východ země vyrazilo i velké množství dobrovolníků. Velké renomé získala armáda ČR, která byla schopna rychle a operativně reagovat.